VZNIK A POČÁTKY CELOREVÍRNÍ ÚDERKY V ROSICKÝCH UHELNÝCH DOLECH
Část první: Neustále se zvyšující nároky a požadavky kladené na uhelný průmysl především na konci 40-tých a v 50. letech vyžadovaly nové formy práce. Základem hornické práce v tomto období bylo klasické ruční dobývaní uhlí v porubech se zajišťováním dřevěnou výztuží. Revír se již vypořádal s následky válečného drancování, stabilizoval těžbu a částečně i pracovní síly. První nové formy práce v revíru se začínají objevovat na konci 40. let po vzoru Ostravsko – karvinského revíru, kde vznikla jedna z prvních úderek na Dole Generál Jeremenko pod vedením předáka Otakara Bořuckého. Ovšem prosadit nové formy práce u konzervativních havířů vůbec nebylo snadné. Většina totiž považovala všechny kteří nové formy práce propagovali za ,,naháněče‘‘, kteří mají dosahovat vyšších výkonů, aby se potom nuceně zpevnila norma. Největším problémem při dobývání uhlí byly nedostatky v organizaci práce. Např. když se mělo fárat, nevědělo se, jak to v dole vypadá, co si má člověk vzít sebou. Muselo se čekat na předchozí směnu, až vyfárá a řekne směně následující co a jak. Mohli například slyšet: ,,Vezměte si celé oblečení‘‘ což znamenalo stropnici, čtyři stojky a rozpínky. Nebo také: ,,Hadice fouká‘‘ což zase znamenalo aby si parta ještě na povrchu vzala spojovací trubku, drát atp. Důležité bylo také upozornění, že ,,ve stařinách to nějak praští‘‘ nebo ,,vezměte silnější stojky a pořádně zabudujte, tlačí to tam!‘‘ Největší problémy ovšem vznikaly když se obě směny z nějakého důvodu nepotkaly a připomínky si nemohly sdělit. Pokud byl v rubání nějaký vážný problém, který nešel na místě řešit, promrhalo se mnoho času na neproduktivní práce. V roce 1949 z iniciativy Krajského výboru svazu pracovníků v hornictví byla vybrána pracovní četa, která byla na 14 dní vyslána na Důl Petr Bezruč v Ostravě. Pracovala v několika rubáních a přesvědčila se, že normy v Ostravě nejsou měkčí než u nás. Již v roce 1950 byl revír hodně blízko k získání nejvyšší trofeje v soutěži revírů ČSR a to Standartě Klementa Gottwalda. Za vítězem Ostravsko – karvinským revírem zaostal pouze o 12 bodů. Právě prohra vyvolala spoustu debat jakým způsobem v soutěži vyhrát a ještě zlepšit výkony. V hlavách havířů Jana Kubiše, Cyrila Adama a Arnošta Šlossera vyvstala myšlenka sestavit úderku. Cyril Adam proto s tímto nápadem navštívil tehdejšího centrálního ředitele ing. Josefa Vegsö. Ten nápad přijal a ještě poněkud vylepšil tím, že úderka bude složena z vybraných pracovníků z celého revíru. Pokusí se zavést novou metodu práce a to grafikon cykličnosti na určitém pracovišti. Předpoklad byl, že pokud se jí to povede v těžkých podmínkách, zavést potom grafikon jinde půjde snadno. Jan Kubiš byl určen, aby pro úderku vybral havíře. Byl si vědom toho, že nemůže vybrat ty nejlepší, protože ostatní party by mohly říci ,,Nárazová parta bude dřít, my na ně nebudeme stačit a nakonec nám srazí normy‘‘. Do party byly nakonec vybráni: kopáči Jan Kubiš, Antonín Trojan, Antonín Modl, Miroslav Husák, Josef Brym, František Vaverka. Pomocníci Miroslav Kratochvíl, Samlík, Komárek. Časoměřiči Cyril Adam, František Doležal, Vyhnálek. Podstatou cyklu bylo v určité době vyuhlit a zabudovat. Prvním pokusným porubem bylo rubání č. 10 na dole Antonín. Pracovalo se zde metodou šikmého zátinkování se základkou a úpadní zátinkou. Vždy se kopal pokos o šířce 160 cm úpadně. Stěna byla postavena na negativ v úhlu 35o. Mocnost sloje byla 400 cm, úklon 60o. V první směně pracovali kopáč František Vaverka a Jan Kubiš s pomocníkem Samlíkem. Ve druhé směně kopáč Antonín Trojan a Miroslav Husák s pomocníkem Miroslavem Kratochvílem. Ve třetí směně Antonín Modl a Josef Brym s pomocníkem Komárkem. S každou směnou fáral jeden časoměřič. Psalo se 1. 12. 1950. Práce začala vyšramáním hořejší části stěny, zatažením stropnice pro zajištění stropu a následným sbíjením spodní lavice. Celou tuto práci sledoval časoměřič, který přesně na kus papíru zaznamenával počet minut, potřebných na jednotlivé pracovní úkony. Po pěti dnech byl známo 15 pracovních záznamů s přesnými časovými údaji. Byl proto vytvořen první harmonogram. Práce se den ode dne lepšila. Zajímavé např. bylo že stojky v některých směnách všichni tři členové party stavěli 30 minut, celkem za tři směny 90 minut. V jiné směně stavěli stojku jenom dva – druhý kopáč a pomocník. První kopáč mezitím sbíjel. Po poradě se toto vysvětlilo, vyměnily se zkušenosti a bylo rozhodnuto, že stavět stojku bude druhý kopáč a pomocník ve všech směnách. Každá operace byla přesně časově rozložena. Kuriózní byl např. spor kam umístit čas na svačinu. Jedni chtěli doprostřed směny, jiní na konec ale zvítězil návrh Josefa Bryma který prosazoval svačinu hned na začátek směny (menší prašnost). Zásada byla aby žádný člen party nemusel čekat na druhého a byl plně vytížen. První harmonogram byl tedy na světě. Ing. Piňos (závodní dolu Antonín) nechal tento harmonogram pro každého člena úderky nakreslit. První tři dny práce podle harmonogramu byly velmi krušné. Byly totiž vybrány nejlepší pracovní postupy ze všech tří směn a každý se musel tempu práce přizpůsobit. Čtvrtý den již každá četa splnila harmonogram aniž by ztratila minutu. Již během prvního týdne začala úderka plnit normu na 160 %, harmonogram byl zaběhnutý a mohl být proto nahrazen grafikonem. Od 1. 1. 1951 začalo rubání č. 10 na dole Antonín pracovat podle grafikonu cykličnosti. Několik dní po něm se připojilo i sousední, zprvu ,,nepřátelské a podezíravé‘‘ rubání č. 8. Tato ,,osmička‘‘ se nejprve nenápadně zlepšovala a nakonec úderku porazila ve výkonu. Tento úspěch dokázal, že lze grafikon zavést i v těžkých a neustále se měnících podmínkách. Pokračování příště… Petr KubinskýČlánek byl publikován 15.6.2015
